Vešla jsem do školy... a ve vlasech se mi třpytily vločky.
I přes veškerou únavu, přes vědomí, že dnešek je v mém školním týdnu ten nejdelší den, jsem se usmívala. Bylo totiž bílo. Konečně jsem se dočkala. Mnoho lidí se na sníh těšilo, ale mám pocit, že jen co napadl přestalo je to zajímat. O hodině chemie spí, znuděně čmárají po lavicích nebo si povídají. Já přes celou třídu zírám do velkých starých oken a kochám se chumelením. Není to jen něco, co se mi líbí. Je to jedna z věcí, co mi dokážou zvednout náladu a naplní mě radostí. Chvílemi si připadám jako malé dítě. A ten pocit je skvělý.
Každému bych přála to něco, co ho přiměje dívat se na svět dětskýma očima. Protože pak je všechno barevnější. Dokonce i když je bílo.
Taky jsem bezmyšlenkovitě zírala z okna na padající sníh. Pak se divím, že nic neumím :D
OdpovědětVymazat