Spolu na samotě

Tak a jsem zpět. Čtyři dny na samotě, mezi kopci a poli. Jen my dva. Spolu a pro sebe. Byla to nádhera. Myslím, že ani nejde slovy dost dobře popsat jak jsme se měli. To se prostě musí zažít.
Vyrazili jsme na přítelovu chatu. Byla jsem tam poprvé a on asi po sedmi letech. A stihli jsme toho mnoho.
Rozhodla jsem se, že vám v tomto článku tak nějak vypovím, co všechno jsme podnikali a v příštím ukážu krásy krajiny, do které jsem se zamilovala.

Vyjížděli jsme ve středu ráno a cesta trvala  necelé dvě hodiny. Celou dobu jsem z okénka pohledem hltala měnící se prostředí a byla čím dál tím víc nadšená. Čechy jsou krásné a nikdy mi nikdo nenamluví opak. Po příjezdu jsme se vydali zkoumat okolí. Zašli jsme do nedaleké vesnice, dali si zmrzlinu a malinovku, poslali pár pohledů jen tak pro radost a počítali traktory.

Potom jsme zašli do místní galerie. Uchvátili mě kresby vesnice. Však mě se líbí všechno kreslené. :) Tato prohlídka nás zachránila, protože zde jsme sehnali mapu, bez které by se naše další výlety neobešli. Zbožňuji náhody.

Po návratu zpět k chalupě jsme se usídlili v sadu. Natrhali jsem si třešně a popíjeli víno. Nádherná pohoda. K večeři jsme opékali buřty a bylo nám krásně.

Na další den jsme naplánovali výšlap na "Onen svět" - chata s rozhlednou. Celé odpoledne jsme se potom toulali v polích, loukách a vesničkách. Svoboda v každém kroku. Co víc si přát.

Třetí den byl nejnáročnější. Podnikly jsme totiž tůru až na Orlickou přehradu. V přepočtu jsme ušli asi 25 kilometrů. Někomu to může přijít jako brnkačka, ale mě nohy bolí ještě teď. Jsem si naprosto jistá, že za to může (velice) nevhodná obuv. I tak to ale byla paráda :)