Poslední dva dny jsem se nezvedla od počítače, kvůli esejím o náboženství. Jsem z toho vyčerpaná, bolí mě oči, hlava i záda. Hned bych se vrátila do sobotního večera, kdy jsme se toulali po polích a potom se hřáli u kamen. Nebo do nedělního rána, kdy jsme běželi do krámu pro chleba, aby nám nezavřeli a nakonec jsme tam byli minutu před otevřením. Připomínám si všechny ty skvělé momenty a zároveň se těším na veškerá dobrodružství, co nás ještě čekají.
A tohle okno prostě zbožňuji. Mohla bych u něj stát a dívat se ven do krajiny snad celé hodiny. Je prostě jako z pohádky. Té mé nejmilovanější.
Při podvečerní procházce jsme na chvíli zabloudili do divočiny a nechali si kalhoty poškrábat ostružiním.
Podlezli jsme výstražný zákaz vstupu s ostnatým drátem abychom se podívali na lom, který máme hned za chatou a díky kterému jsem v létě zažila své první zemětřesení.
Do chaloupky jsme se vrátili až za tmy, a i když jsme byli od Prahy na desítky kilometrů daleko, cítila jsem se jako doma.
a tak si říkám, zda tyhle věci, co se teď chtěj po lidech, maj smysl ........že děláme, co říkají, abychom dostali papír ? a dle toho byli zas hodnoceni ? kde je selský myšlení ? kdo umí naštípat dřevo nebo upéct koláče ? nikdo, ale všichni mají pitomý školy ...tohle nikam nevede .
OdpovědětVymazatSouhlasím s tebou. Učení mě sice baví (nejspíš jsem studijní typ), ale všeho s mírou a požadavky na studenty jsou často přehnané a zbytečné. Jen moc dobře nevím, jak bychom se z tohoto zajetého systému mohli vymanit.
Vymazat