už zítra ...

Blíží se konec února. Doufala jsem, že v tuto chvíli budu Praha zahalená do sněhového závoje. Místo toho mi do oken svítí slunce a všechno naznačuje, že přichází jaro. Nestěžuji si, naopak těším se až bude venku teplo a já budu trávit celá odpoledne s přáteli všude možně. Nebudeme se už muset schovávat v kavárnách, to bude jen jedna z možností. Nemůžu se dočkat sezení na Náplavce, v parku na Vyšehradě, na bruslení u Vltavy a všeho dalšího, co s sebou krásné počasí přináší.

A navíc o sníh nepřijdu. Zítra touhle dobou už totiž budu sedět v autě a sledovat ubíhající krajinu. Vyrážíme na hory. Už se vidím na vrcholku zasněžené sjezdovky, hudbu v uších, natěšená na ten pocit při rychlé jízdě. Studený vzduch a krystalky sněhu se tříští o lyžařské brýle, helmu a tváře mi začínají červenat. V hlavě jen ta jedna píseň, které se nemohu nabažit už několik hodin a v srdci svoboda, kterou nenaleznu nikde jinde. Na svahu si věřím. Při jízdě jsem šťastná.
A protože přesně tenhle pocit mohu zažít jen jednou ročně, nesmírně si ho vážím. Nic ho totiž nemůže nahradit. Je to něco specifického, něco co se prostě nedá jen tak zopakovat.
Stejně tak se nemohu dočkat útulné chaloupky, ve které budeme týden bydlet. Teplo kamen a vůně dříví, vysoké smrky všude kolem a plno sněhu, kam jen oko dohlédne. Bude to nádhera.

Včera večer jsem měla "umělecké nutkání". Vytáhla jsem tuš a začala si jen tak pro radost čmárat. Teď mi nejde na rozum, proč to nedělám častěji. Byl to skvělý relax a opravdu jsem si to užila. :)

Nad obzorem

Jedno milé procházkové odpoledne. Slunce ve tváři a otisky psích tlapek na bundě, co více si přát ? :) 

Klid

Víte, žiju od narození v Praze. Nebydlím v centru v krásném domě, ze kterého by dýchala historie a tajemná atmosféra. Do centra se dostanu mhd přibližně za půl hodiny, ale pořád mě tu obklopuje energie města. Často mě přepadá chuť utéct, někam daleko, od hluku, od aut, od lidí, od budov a ulic. Do lesa, do hor, k moři, kamkoliv do přírody, kde člověka obklopí klid, pohoda a dobrá nálada. Jenomže takovýhle úprk je ve chvílích, kdy ho nejvíce potřebuji prostě nemožný. A v těchto okamžicích musím hledat. I v Praze jsou místa, kde se dá, alespoň na pár minut, zapomenout na běh času. Stačí se jen obout, zachumlat do měkounké šály a vyjít ze dveří. 

Nutrie u Vltavy

Procházka u Vltavy, pro Pražany asi nic zvláštního, že? Ani já bych nečekala, že tu potkám nutrii a budu ji krmit rohlíkem od milé paní, která jich měla pro místní zvířectvo plný pytlík. Potkali jste ji tu někdy? Já byla úplně nadšená, protože to bylo poprvé a ona byla tak moc roztomilá a taky hladová. Krásné počasí vybízelo k úsměvu a k focení. Takové dny mám ráda. :) 

Domácí útulno

Máme tu únor. Doufala jsem, že touhle dobou už bude i Praha zasypaná sněhem. Ten se tu sice sem tam ukáže, ale jeho návštěva nevydrží nikdy déle než den. Příjemnou zimní atmosféru ale nepostrádám. Svíčky, čaje, teploučké bačkůrky a kostkovaná pyžama, to jsou mé symboly zimy. :) 

Tuhle krásnou lucerničku jsem dostala k vánocům od kamarádky. Pro ponuré večery je skvělým společníkem. 

Zlatíčko jménem Lupínek. Poslední dobou pěkně zlobí, ale stejně ho doma všichni zbožňujeme. 

Na tyhle teploučké botky nedám dopustit. Já je tedy nocím skoro celý rok, ale v zimě je to nejlepší. Ty barevné vlevo jsou od přítele, hnědé vpravo od babičky. Střídám to podle nálady. :)