už zítra ...

Blíží se konec února. Doufala jsem, že v tuto chvíli budu Praha zahalená do sněhového závoje. Místo toho mi do oken svítí slunce a všechno naznačuje, že přichází jaro. Nestěžuji si, naopak těším se až bude venku teplo a já budu trávit celá odpoledne s přáteli všude možně. Nebudeme se už muset schovávat v kavárnách, to bude jen jedna z možností. Nemůžu se dočkat sezení na Náplavce, v parku na Vyšehradě, na bruslení u Vltavy a všeho dalšího, co s sebou krásné počasí přináší.

A navíc o sníh nepřijdu. Zítra touhle dobou už totiž budu sedět v autě a sledovat ubíhající krajinu. Vyrážíme na hory. Už se vidím na vrcholku zasněžené sjezdovky, hudbu v uších, natěšená na ten pocit při rychlé jízdě. Studený vzduch a krystalky sněhu se tříští o lyžařské brýle, helmu a tváře mi začínají červenat. V hlavě jen ta jedna píseň, které se nemohu nabažit už několik hodin a v srdci svoboda, kterou nenaleznu nikde jinde. Na svahu si věřím. Při jízdě jsem šťastná.
A protože přesně tenhle pocit mohu zažít jen jednou ročně, nesmírně si ho vážím. Nic ho totiž nemůže nahradit. Je to něco specifického, něco co se prostě nedá jen tak zopakovat.
Stejně tak se nemohu dočkat útulné chaloupky, ve které budeme týden bydlet. Teplo kamen a vůně dříví, vysoké smrky všude kolem a plno sněhu, kam jen oko dohlédne. Bude to nádhera.

Včera večer jsem měla "umělecké nutkání". Vytáhla jsem tuš a začala si jen tak pro radost čmárat. Teď mi nejde na rozum, proč to nedělám častěji. Byl to skvělý relax a opravdu jsem si to užila. :)