Cesta

Hrozně moc jsem si chtěla sednout. K přijíždějícímu autobusu jsem se nacpala, co nejblíže to šlo, abych mohla nastoupit první a zabrat si místo. Nepovedlo se. Asi nemám tak bojovného ducha jako na první pohled křehké stařenky, dámy s umělými nehty a pupkatí chlapíci, kteří postávali kolem mě. Všichni mě předběhli a mně nezbylo nic jiného, než se vměstnat do prostoru připomínajícího harmoniku. Však víte, takový ten prostředek autobusu, který je upraven tak, aby se v zatáčkách dobře ohýbal.  Z podpatků mě bolely nohy a byla jsem v divném stavu apatie. Něco jako mírná únava z vína spojená s nostalgickou náladou. To, že jsem žádné víno nepila – vracela jsem se totiž z kavárny – je pouhý detail. Nevědomky jsem popustila uzdu fantazii a najednou se pro mě celý autobus proměnil. Už jsem ho nevnímala jako pojízdný kus plechu a dalších součástek. Připomínal mi spíše velkého tvora, který se hbitě proplétá krkolomnými ulicemi. A já byla sevřena přímo v jeho útrobách. V každé zatáčce se autobusová harmonika se skučením, funěním a skřípáním stahovala a opět rozevírala. Já jen fascinovaně hleděla na kožené přehyby a balancovala, abych se nezřítila na podlahu.  S každým hrbolem a poskočením jsem si přišla jako v žaludku hada plazícího se krajinou. A kolem mě bylo plno dalších myší, které při své cestě spolykal. Šedivé obličeje bez výrazu, strhané a unavené.  A já mezi ně zapadala.