Dnes

jsem po dlouhé době jela tramvají až na konečnou. Domů. Takovéhle delší cesty jsou jako dělané na čtení uchvacujících knih. Tedy pokud nejste já. Chtěla jsem se nechat pohltit krásnými slovy. Opravdu. Jenže to nešlo. Nemohu prostě jen sedět ztracená mezi řádky, když kolem mě běží celý svět. Tu cestu znám nazpaměť a stejně jsem fascinovaně hleděla z okénka, jako bych tamtudy jela poprvé. Protože to všechno bylo kolem mě.
Slunce, ulice, domy, lidé, spěch, město život. Nešlo se nedívat.
Přála bych si uspořádat večeři pro své přátele. Uvařit něco skvělého a hrát aktivity a pít víno a smát se. Nebo do večera zůstat venku a povídat si o nekonečnosti tak jako tomu bylo dřív. Jenže to už je dávno.

Nějak se mi teď kupí starosti, se kterými nemůžu nic udělat, protože nejsou mé. Proč jen nemám kouzelnou hůlku, rybku co by mi splnila tři přání, džina v láhvi nebo něco podobného.

Tím, že ukazuji své kresby (nebo jak to nazvat) ukazuji hodně ze sebe. Ač se to tak zdát nemusí. Tvoří mě a neopouštějí. 

Na únavu spousta kávy a co na smutky? Co pomáhá? 

projíždění vzpomínek to asi nebude