..to slovo mě začíná děsit.
Seděli jsme na lavičce a nechávali se prostupovat slunečními paprsky. Dva osamělé stíny. Ukradená chvilka. V jeho objetí jsem pomalu zapomínala na pachuť celého dne. Na loučení si nikdy nezvyknu. Těším se, až domů budu jezdit za ním a ne od něho.
Nějak nemám do ničeho chuť. Povinností přibývá a já jen hledám vedlejší uličky, kterými bych je obešla. Ale vyjasňují se mi nové cíle. Hlavně ohledně knih a taky přátel. Na všechno je tak málo času. Bohužel.
I když říkáš, že to byla pouze ukradená chvilka ze špatného dne tak mi přijde, ze z tvých příspěvků vyzařuje spíš radost než smutek .. Už chvíli tvůj blog sleduju a nemyslím si, že v té haldě knih by si našla určitě nějakou, kterou zbožňuješ :) .. Navíc moc hezky fotíš a tak i ta hromada povinností vypadá bezvadně :D
OdpovědětVymazatČasu je málo, je vzácný, a tak by se měl trávit s lidmi, které milujeme a činnostmi, které nás baví, což se Ti evidentně daří :)
OdpovědětVymazatSouhlasím s časem ... zařizujeme si ho sami, ale nejraději bych udělala to a potom hned zase tamto a viděla s tím a potom zase s tím druhým a nestíhám nic! :D
OdpovědětVymazat"Těším se, až domů budu jezdit za ním a ne od něho." Yesss. Věta, která mi v hlavě rezonuje zhruba posledního půl roku.
OdpovědětVymazatPovídky malostranské jsou srdcovka a do Zoly bych se taky jednou ráda pustila. :) Zbytek výběru bohužel nemůžu posoudit, moc jsi toho neprozradila. :D